K A P I T O L A XII

... Dálkový přenos myšlenek je stejně fascinující jako let k Měsíci. Vše je překonatelné…

... Vzal jsem Tě za ruku ve svém srdci a otevřel bránu do atomu. Divila jsi se: „Je to tady tak prázdné, ale támhle jako by něco bylo?“ a ukázala jsi rukou někam nahoru a zase dolů. Byly to elektrony.

„Tam se podíváme za chvíli. To je nižší patro Vesmíru.“
A tak jsem Tě vzal za ruku ve svém srdci a šli jsme tou prázdnotou k něčemu, o čem jsem Ti řekl, že něčím by mohlo být. Otevřel jsem bránu a vstoupili jsme.

„Z té dálky, kde jsme stáli, to vypadalo, že zde něco je, ale je tady stejná prázdnota jako předtím.“ Byla jsi udivená. „Ale támhle se něco vznáší! Vidíš to!“ vykřikla jsi radostně.

„To, co vidíš, by mohly být qarky, a proto k nim půjdeme, abych ti ukázal podstatu Vesmíru a v podstatě další jeho patro,“ odpověděl jsem na Tvé nadšení.

„Jaké je?“ zeptala jsi se.

„To právě pochopíš, až tam budeme spolu stát,“ odpověděl jsem, držeje Tě v dlani jako vzácné světlo a vstoupili jsme do brány.

„Z té dálky to vypadalo, že zde něco je, ale je tu prázdnota. Támhle se něco vznáší, ale vím, že když přijdu blíž, že to bude stejné. Jak hluboko můžeme sestoupit? Kolik pater
má Vesmír na tuto stranu? Je to skutečně nekonečno? To by ovšem znamenalo, že ve Vesmíru je něčeho tak málo, co prostupuje tuto prázdnotu. Co to je?“

„Ptej se svého pozorovatele,“ odpověděl jsem a měl jsem radost z toho, že jsi se dotýkala podstaty existence a bytí vůbec.

„Těch pater je nekonečně? Viď?! To je Bůh nebo
ta Nekonečná Inteligence, o které jsi mluvil? Je to tak, cítím to ve svém srdci. Čím jsi mne to naplnil? Ten pocit, to je to, co JSEM hledala.“